KNIHY - FILMY

Borgman

15. května 2017 v 8:48 | pihovatá vopice
Tak jsem včera navečer nezalezla s knížkou do pelíšku, jak jsem předpokládala. Manžel přišel s tím, že má údajně zajímavý film plný napětí záhad a jestli se prý nechci místo čtení dívat. Protože já záhady ráda, tak mu nedalo žádnou práci mě překecat.

Nizozemský snímek Borgman režiséra a scenáristy Alexe van Warmerdama mě doslova přibil k rotopedu, pomaloučku jsem ho celý prošlapala cca 12km a ni jsem nevnímala lehce pulzuzící problém levého kolena.

Abych byla ale upřímná, závěr byl na mne rychlý a já přitom čekala vysvětlení, jenže to se nekonalo. Warmerdam to nechal zcela na divácích a mně se ehmmmm, dost často stává, že i u jiných filmů mi vadí takový otevřený konec, natož u Borgmana.

Film začíná honbou na Borgmana a já se přistihla, že mu podvědomě fandím, než jsem přišla na to, že zase nemám správný odhad na lidi.

Jednoho dne u jistého domu zazvonil zarostlý Borgman s tím, že by se nutně potřeboval vykoupat. Majitel mu nechtěl vyhovět a nebylo divu, asi bych taky zrovna nejásala, kdybych se dostala do takové situace. Jenže ten Borgman nakonec majiteli ještě řekl, že zná jeho ženu, že se o něj kdysi starala, když byl v nemocnici a někdy že si k němu i lehala do postele. To majitele tak rozzuřilo, že Bergmana šíleným způsobem zmlátil.

Jeho manželce se pak zbitého Borgmana zželelo a poskytla mu nejen to vykoupání, ale i ubytování s plnou penzí. Za pár dnů se situace úplně změnila, Borgman odcházel a ona ho zdržovala, doslova prosila, aby zůstal. Borgman jí však řekl, že odchází, protože se nudí a nebaví ho se stále schovávat v zahradním domku. Vysvětlil paní domu, že pokud se vrátí, může s ním přijít i zlo.

Recenze psát neumím, na to jsou tady jiní machři. Jak jsem to vnímala, Borgman a jeho parta jsou zvláštní bezdomovci, nebo jakási sekta. Vyhledávají vhodné jedince, v tomhle případě to byly děti a ty ostatní prostě bez milosti likvidují. Všichni z oné sekty měli takové zvláštní jizvy na zádech a mně chybělo například i vysvětlení proč jim ty jizvy dělají, jestli vkládají nově vyvoleným do těl nějaký implantát.

V jednom momentě to bylo i vtipné, a to, když Borgmanovci likvidovali mrtvá těla. Hlavy zavražděných zabetonovali do kbelíku a takto upravené je pouštěli po hlavě, tedy v tomto případě po kbelíku do vody. Těla pomalu klesala, až se zastavila na dně. Mrtví se mírně vlnili a kymáceli, jako nějaké prazvláštní rostliny. No, jenže vtipné to přišlo spíš jen manželovi, mně v tomto případě smysl pro humor jaksi chyběl. Asi o všem zbytečně přemýšlím a ten humor mi nedochází??
Třeba se najde někdo, kdo film viděl a napíše do komentáře jak to cítil on...

Jak jsem se tak dívala na různě recenze, lidi se většinou shodli na 70%, nebo na třech hvězdičkách z pěti, tak si říkám, jak bych asi hlasovala já, ale i když o tom přemýšlím, tak nevím. Možná kdybych dopředu věděla, oč se jedná, asi bych si radši šla číst.

Na Lidovkách rok po té, co film vyšel psali -
Holandský snímek Borgman režiséra Alexe van Warmerdama je jedním z nejzajímavějších evropských filmů loňského roku. Dá se chápat jako zábavný psychologický thriller s prvky sci-fi a nebo jako nezařaditelné vizionářské poselství. Poselství ale čeho?

John Kennedy Toole - Spolčení hlupců

18. října 2016 v 17:02 | pihovatá vopice
Kdysi dávno, když jsem poprvé četla Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu - Spolčení hlupců, tak jsem se nasmála víc.

V poslední době je kolem nás tolik negativního, že jsem sáhla po ohmatané knížce už potřetí a ani tentokrát mě nezklamala.

Ústřední postavou skvělého humoristického románu je Ignácius Reilly, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat, žije se svou ovdovělou matkou. Dlouhé hodiny jenom polehává ve své staromládenecké ložnici před televizní obrazovkou a proklíná svět, do jakého morálního bahna upadl, nebo sepisuje nesouvislé kapitoly svého díla o tom, jak vysoko ční éra středověku nad zkažeností moderní doby.

Ignácova přiopilá matka málem zbourá jejich stařičkým plymouthem dům - je třeba uhradit škodu. Ignácius si volky nevolky musí najít práci. Kolotoč ztřeštěných příhod se rozjíždí na plné obrátky. Ignácius nastoupí jako úředník v továrničce na kalhoty, kde zorganizuje demonstraci černošských dělníků za zlepšení pracovních podmínek, a končí na dlažbě. V maškarním převleku neworleánského piráta pak zkouší štěstí ve Francouzské čtvrti jako prodavač párků v rohlíku a neúspěšně se snaží prosadit pochybný projekt na zajištění celosvětového míru.
A celou tu dobu vede bouřlivé názorové půtky se svou matkou, která se rozhodne uvrhnout syna do ústavu pro choromyslné. Užuž se zdá, že se jí to podaří, když vtom se jako dues ex machina zjeví bývalá spolužákyně Myrna Minkoffová, která odváží Ignácia do New Yorku, vstříc novým netušeným dobrodružstvím.

malá ukázka -
"Přišla na vás stížnost ze zdravotního odboru, Reilly."
"Ach, nic horšího? Z výrazu vaší tváře bych soudil, že máte něco jako epileptický záchvat," řekl Ignácius panu Clydeovi s plnými ústy párku a rohlíku, když vestrkal svůj vozík hřmotně do garáže.
"Neodvažuji se hádat, čeho by se stížnost mohla týkat, či kde vzala původ. Ujišťuji vás, že jsem ztělesněná čistota. Moje intimní zvyky jsou bez úhony. Nejsa nositelem nižádných pohlavních chorob, nechápu, jak bych na vaše párky mohl přenést něco, co by již nenesly. Pohleďte na mé nehty."
"Nechte si ty žvásty, vy bubřino." Pan Clyde ignoroval tlapy, nabízené mu Ignáciem k prohlídce. "Jste u podniku pár dní. Jsou chlápci, který pro mě dělají léta, a jakživo žádný potíže se zdravoťákama neměli."
"Budou patrně mnohem víc sexy, než já."
"Načapal vás jejich inspektor."
"Aha, " vydechl klidně Ignácius a odmlčel se, aby dožvýkal špičku párku, která mu trčela z úst jako nedopalek doutníku. "Tak to byl ten očividný přívěsek úřednického stavu. Vypadal na rámě byrokracie. Státní úředníky neomylně poznáte podle prázdnoty zaujímající prostor, kde většina ostatních lidí mívá tvář."
"Buďte zticha, mastodonte. Zaplatil jste za párek, kterým se tu cpete?"
"Jaksi nepřímo. Můžete mi to strhnout z mého bídného platu." Ignácius přihlížel, jak si pan Clyde poznamenává do notesu jakási čísla. "Povězte mi, jaké dřevní sanitární tabu jsem porušil? Jímá mě podezření, zda nejde z kontrolorovy strany o nějakou falzifikaci."
"Odbor říká, že viděli prodavače s číslem sedm...to jste vy..."
"Tak je to. Třikrát blahoslavená sedma! V tomto bodě žaloby doznávám svou vinu. Už proti mně cosi zosnovali. Hned jsem si myslel, že sedmička bude nešťastný vozík. Okamžitě chci nějaký jiný. Zřejmě strkám po ulicích smolný povoz. Jsem pevně přesvědčen, že s jiným vozíkem se mi povede líp. Nový vozík lépe mete."
"Vyslechnete mě?"
"Inu, když jinak nedáte. Ale snad bych vás měl varovat, že ze samé úzkosti a všeobecné deprese nejsem dalek mdlobám. Film, který jsem shlédl včera večer, byl mimořádně vyčerpávající; plážový muzikál pro mladistvé. Při pěveckém čísle na příbojovém prkně jsem se málem zhroutil. Krom toho se mi v průběhu noci zdály dva hrůzostrašné sny, z toho jeden o vyhlídkovém autobusu. Druhý se týkal jedné mé známé dívky. Byl dosti surový a obscénní. Kdybych vám ho popsal, roztřásla by se vám kolena strachy."
"Viděli vás, jak vytahujete z odpadní stružky na St. Joseph Street kočku."
"Nic lepšího je nenapadlo? To je absurdní lež," řekl Ignácius a hbytě vymrštil jazyk, aby dal zmizet poslední viditelné části párku..
"Co jste dělal na St. Joseph Street? tam jsou jen samé sklady a doky. Tam žádný lidi nechoděj. Není to na naší trase."
"Tak to jsem nevěděl. Doploužil jsem se tam z posledních sil, abych si trochu odpočinul. Občas se tam naskytl chodec. Naneštěstí pro nás neměl žádný z nich na párek náladu."
"Takže jste tam byl? Není divu, že nic neprodáváte. A počítám, že jste si s tou pitomou kočkou samosebou hrál."
"Když se o tom tak zmiňujete, skutečně jsem v oné části města spatřil nějaká domácí zvířata."
"Takže jste si hrál s kočkou."
"Ne, nehrál jsem si s kočkou. Pouze jsem ji sebral, abych se s ní trochu pomazlil. Byl to docela roztomilý mourek. Nabídl jsem mu párek. Ale odmítl ho. To zvíře mělo vkus a mravy."

Irena Obermannová - Tajná kniha

7. října 2016 v 8:55 | pihovatá vopice
Kritici okamžitě zavrhli tenhle deníkový román, i tak se Tajná kniha o Havlovi stala bestsellerem.

Po přečtění knihy mi především bylo líto Ireny Obermannové, pokud je na knize byť jen sebemenší kousek pravdy, a já věřím, že ano, tak to byl z mého hlediska pro autorku ztracený rok života. Věčné čekání na telefonát senilního staříka, který na schůzky chodil výhradně s lahví sektu, nebo si dával rande v hospodě, což mě mmj. utvrzuje v tom, že jeho vztah k alkoholu, tak jak ho popisují ti, co ex prezidenta znali byl pravdivý.

Pomalu při každém telefonátu a těch v knize není za ten rok od Hromnic do Hromnic moc, popisuje svůj zdravotní stav, starosti s centrálou - (manželkou), a nebo ze sebe vysouká, že na nejkrásnější spisovatelku nezapomněl a uvidí se s ní, až nadejde čas. Rozhovor pak ukončí slovy Pán Bůh s námi, načež Irena Obermannová pro sebe říká: "Azlýpryč".
Pochybuju, že vůbec k nějakému Tramtará docházelo, i když plně chápu, že na Tramtará, (jak Obermannová vtipně nazvala sex - milování) vztah nestojí... pokud někoho nadevše milujeme.

Z hlediska Obermannové to musela být opravdu velká láska, jinak si tu její bezmeznou oddanost a výdrž nedovedu vysvětlit.
A co už vůbec nechápu je fakt, že pravdoláskaře Havla milovalo a stále miluje tolik lidí.

Bývalý Havlův mluvčí Ladislav Špaček uvedl na prezidentovu obhajobu: "Jestliže měl někdo v životě štěstí, že mohl s Václavem Havlem prožít jakési citové souznění či pěkné období, tak je to tak intimní věc, že slušná žena by si ji nesla v sobě, ve svém srdci."
A já dodám, že slušný muž a navíc prezident by neměl své manželce zahýbat. A že Havel udržoval intimní poměry za života paní Olgy, dokonce i když už byla hodně nemocná, o tom si povídají i vrabci na střeše.
Slušný člověk, i když už jen ex prezident by měl jít lidem příkladem.

malá ukázka textu-
Chci ti říct, co ti nikdy neřeknu.
Chci bejt s tebou šťastná.
Jsem s tebou šťastná, i když s tebou nejsem.
Nikdy se to nedozvíš.
Třeba to víš.

1. února
Scházíme se ve stejné hospodě, jako před rokem. Sedí u stejného stolu, jen já nemám sádru, nemám Osudové a nemám Mýho milýho. On je pořád Největší Čech. Dnes se neztrácí před očima, vypadá mnohem líp, mnohem líp, má barvu, je spokojený. Mlýn mele, dokázal to.
Vypadá mladě a zdravě, vypadá jako Don Quijot, co vyhrál.

A co na to Václav Havel?

Václav Havel poskytl Blesku exkluzivní vyjádření k Tajné knize Ireny Obermannové. V něm se od obsahu publikace naprosto distancuje. "Tuto knihu jsem nečetl a číst nechci, ale z toho, co jsem o ní slyšel, usuzuji, že je to kniha senzacechtivá, plná polopravd, lží a schválností včetně informací o našich soukromých setkáních. Po léta se setkávám s tisíci lidmi a jsem pobouřen tím, že autorka několik takových setkání zneužila k tak nepřátelskému kroku a zapletla je do svého bláznivého světa."

Podle mne se tím exkluzivním vyjádřením jen prozradil a utvrdil spoustu lídí v tom, že Tajná kniha byla opravdu o něm...

Život nikdy nekončí

21. září 2016 v 12:21 | pihovatá vopice
Před nedávnem jsem shlédla tenhle film s velice smutným a vážným námětem.
Byla jsem jím tak zaujatá, že jsem si ani neuvědomila, že šlapu na rotopedu od začátku do konce, aniž bych vůbec vnímala nějakou námahu.
Je to zvláštní, u jiných filmů šlapu necelou hoďku a jsem často vyřízená.

Asi se najde dost lidí, kteří řeknou, že to byla ztráta času, že byl děj naprosto nereálný. S tím částečně souhlasím, i když bych tomu ráda věřila, a co my víme?
Najdou se přece vyjímky, které potvrzují pravidlo.

Jen ten konec byl možná tak trochu otevřený, aspoň já jsem to tak vnímala, ale vnímala jsem i to, jak byli spolu šťastni tak moc, že by možná krásné Muriel leckterá žena tu lásku mohla závidět. A naopak muži možná v duchu připustili, že by se o takovou invalidní partnerku taky dokázali postarat a nakonec se do ní i zamilovat.
Snímek jsem stáhla na čsfd

Tom Rob Smith - Farma

11. září 2016 v 8:45 | pihovatá vopice
Na úvodní straně přebalu stojí -
"Farma je tak dobrá, že až jí dočtete (...),
budete závidět každému, kdo ji ještě nečetl." Independent on Sunday

Asi jsem si to mylně vyložila, nějak mě zprvu napadlo, že v té objemné knize bude něco až nervydrásajícího a proto jsem Farmu nechtěla ani číst.

Jenže manžel půjčil jen tuhle a Poslední dítě si prodloužil, protože jsem ho tak vychválila, popravdě jsem zvědavá i na jeho reakci, až Poslední dítě dočte.

Teď po přečtení Farmy mám pocit, že ta informace z přebalu sedí jak nechci říct co, na ehm, abych nebyla zase už sprostá.
Po přečtení ale fakt závidím všem, kdo ji ještě nečetli. Pro mne to byl docela ztracený čas, protože už jsem stará, a uvědomuju si, že je můj čas čím dál dražší a mohla jsem ho využít jinak a smysluplněji.
I když musím na druhou stranu přiznat, abych nebyla tak zlá, že autor tak nějak pěkně vystihl ponurou skandinávskou atmosféru, to se mi fakt líbilo.

Zase jsem však úplně mimo, protože většině lidí, kteří tady psali komentáře se kniha moc líbila.

anotace z přebalu
Autor celosvětového a oceňovaného bestselleru Dítě číslo 44 se tentokrát ponořil do temných vod rodinného psychothrilleru.

Daniel je přesvědčen, že jeho rodiče si po odchodu z Londýna užívají klidný důchod na odlehlé farmě v matčině rodném Švédsku.
A pak mu jednoho dne zatelefonuje otec. "Volám kvůli matce… Není v pořádku… Fantazíruje - vidí hrozné, hrozné věci." Daniel si okamžitě zarezervuje letenku do Švédska, když vtom má další hovor. "Tvůj otec s tebou už určitě mluvil," ozve se matčin hlas. "Všechno, co ti ten člověk řekl, je lež… Počkej na mě na Heathrow…"
Daniel je zničehonic nucen rozhodnout se, komu věřit. Matčinu tvrzení o děsivém zločinu, o spiknutí, na němž se podílí i jeho otec? Otcovu přesvědčení o matčině duševní nemoci? Klíčem je příběh plný znepokojivých detailů a hlubokých tajemství z minulosti - navíc Daniel skrývá jedno čerstvé, současné…

Anne Holtová - Smrt démona

25. srpna 2016 v 14:50 | pihovatá vopice
Smrt démona se řadí údajně ke špičce severských kriminálek nejen ponurou atmosférou skandinávské zimy, a realistickým pohledem na vyšetřování vraždy. Spisovatelka věnuje velký prostor postavám policistů, podezřelým i lidem, kteří se ke zločinu jen připletli. Mně však nejvíc zaujalo vyprávěná Olavovy matky a díky tomu, že jsem chtěla vědět, jak to s dvanáctiletým chlapcem Olavem dopadne jsem dočetla až do konce.
Přestože je toto dílo vychváleno, já to tak nevidím. Pro mne to byla spíš průměrná detektivka a kdo vraždil jsem tušila hned od samého začátku. Z pěti možných hvězdiček bych dala myslím tak tři.

anotace -
Dětský domov, brutální vražda a uprchlé dítě… Temný a poutavý román oblíbené norské autorky.
Román Smrt démona je třetí knihou norské autorky Anne Holtové, v níž se setkáváme s policejní vyšetřovatelkou, tentokrát už vrchní komisařkou, Hanne Wilhelmsenovou. Spolu se svým svérázným kolegou Billym T. se pokouší odhalit pozadí brutální vraždy spáchané v dětském domově v Oslu.

Zatímco policisté pátrají po motivu činu a snaží se vyřešit typickou záhadu "zamčeného pokoje", vyplouvají na povrch temné stránky zdánlivě bezproblémových vztahů mezi zaměstnanci domova. Paralelně s průběhem vyšetřování se odvíjí druhá dějová linie, jejímž hrdinou je dvanáctiletý Olav.

Chlapec který je umístěný do domova proti své i matčině vůli, chlapec trpící jistým druhem hyperaktivity, se kterou si nevěděla rady Olavova matka, ba ani lékaři.

Poslední dítě - John Hart

18. srpna 2016 v 12:44 | pihovatá vopice
Poslední dítě je asi nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Bezvadně napsaný detektivní román je i perfektněně přeložený.
A že je kniha opravdu dobrá, o tom svědčí, že dostala různá ocenění - např. i Ocelovou dýku Iana Fleminga za nejlepší thriller roku 2009

Není to jen obyčejný dobrý román a nebo průměrná detektivka, všechno vypadá tak logicky, zápletky do sebe zapadají, pasují. Nepřipadala jsem si jen jako čtenář, vtáhlo mě to do děje, držela jsem tomu malému a chytrému Johnnymu palce, spolu s ním jsem věřila, že je jeho sestra Allysa stále ještě naživu, a kdyby to šlo, vyrazila bych mu na pomoc v těch chvílích, kdy byl na všechno sám.

Líbí se mi, že jsou v románu i záhady, takové trochu nadpřirozeno, a indiánská moudrost Levi Freemantla, o kterém si každý myslel, že je to pouze debil, nebo blázen.
Dojímalo mne to až k zbláznění a tolik jsem chtěla, aby Levi nezemřel, teprve teď chápu, že udělal to co musel a následná smrt byla pro něho vlastně vysvobozením, protože zůstal sám a v tak zkaženém světě by nemohl existovat.
Fakt, že ho nakonec pochovali k jeho rodině a ke své maličké dcerce Sofii byl myslím dobrou závěrečnou tečkou.

anotace z přebalu -
Hartův kriminální thriller je jeho doposud nejvýznamnějším dílem, spletitým a působivým příběhem o ztrátě, naději a odvaze tváří v tvář zlu.
Třináctiletý Johnny Merrimon měl dokonalý život: vřelý domov a milující rodiče a také dvojče, Alyssu, s níž ho pojilo ničím nenahraditelné pouto. Slovo "ztráta" mu nic neříkalo, až jednoho dne Alyssa zmizela z chodníku na jedné opuštěné ulici. I po roce se Johnny pořád cítí izolovaný a osamělý. Všichni ti, jimž se od narození učil důvěřovat, ho nechali na holičkách. Nikdo jiný kromě něj už nevěří, že je Alyssa stále ještě naživu. Ve snaze nalézt svou sestru se rozhodne prozkoumat temnou, odvrácenou stranu svého rodného města a riskuje při tom vše. Je to zoufalé, děsivé pátrání, ale Johnny v něm není sám. Detektiv Clyde Hunt také nikdy nepřestal po Alysse pátrat, a navíc má slabost pro Johnnyho. Dohlíží na něj a snaží se ho chránit, ale když Johnny odhalí nebezpečnou stopu a rozhodne se ji za každou cenu sledovat, nezbude Huntovi než zasáhnout. Pak ale zmizí druhé dítě…

Mrazení - Maggie Stiefvater

12. srpna 2016 v 16:31 | pihovatá vopice
Včera večer jsem dočetla Mrazení a i když jsem si celou dobu uvědomovala, že nic z toho se ve skutečnosti neodehrálo, musela jsem některá místa přeskočit, například když se dopodrobna popisovaly psí zápasy. To nesnáším a kdybych mohla, a měla tu moc, okamžitě bych psí zápasy vymazala z lidských pamětí, z historie, zkrátka aby se na světě nenašla o tomhle strašném týrání a mučení psů ani zmínka, aby se na takovou věc už nikdy nepřišlo, a nikdy nikde se už nepraktikovala.

Jinak se mi knížka opravdu líbila, i když je myslím psána pro podstatně mladší ročníky, než jsem já. Zároveň musím napsat, že si další dva díly už nepůjčím, jsem ráda, že ten první díl nakonec dobře skončil a na pokračování už nemám nervy, myslím, že stačilo.

anotace z přebalu -
Romance mezi vlkodlaky. Něžný milostný příběh prodchnutý působivou melancholií a tragikou.
V lesích kolem amerického městečka Mercy Falls u kanadských hranic žijí vlci. Jednoho dne stáhnou z houpačky u nedalekého domu malou Grace. Pokoušou ji, ale vlk se žlutýma očima ji odtáhne do bezpečí. Od té doby dívku vlci fascinují, zvlášť její zachránce. Když o několik let později vlci napadnou Graceina spolužáka, chlapi z městečka vezmou pušky a uspořádají na ně hon. Ještě ten večer najde Grace na verandě svého domu postřeleného chlapce se žlutýma očima. Je to její vlk. Sam žije dva životy. Zimy tráví ve vlčí kůži se svou smečkou, v létě je na pár měsíců člověkem, než ho mráz promění zpátky ve vlka. Každý rok je však doba, po kterou může být člověkem, kratší. Sam ví, že přijde rok, kdy už na sebe lidskou podobu nevezme. Jenže ani on ani Grace se s tím nechtějí smířit, ne teď, když se konečně setkali. Blíží se však zima a Sam musí bojovat, aby neztratil sám sebe a taky Grace, protože tuší, že tentokrát už to bude navždy.

Joy Fieldingová - Panenka

9. srpna 2016 v 8:38 | pihovatá vopice
Mám za sebou další knihu od Joy Fieldingové, a i když byla i tentokrát hodně napínavá, dá se říct že až do samého konce, mám takový pocit, že si od této autorky dám aspoň na měsíc pohov.
Určitě se k ní ještě vrátím, dcera mi doporučila od Fieldingové ještě pár titulů, ale pro tuhle chvíli už nějak cítím, že je momentálně přefieldingováno a přeprávníkováno.
Osobně moc nechápu, proč se zatím v každé knize kterou jsem přečetla vyskytovali právníci a právničky, žalobci a žalobkyně, obhájci a obhájkyně, ale přiznávám, že o Joy Fieldingové nic nevím, myslela jsem, že třeba vystudovala práva a proto jsou hlavní hrdinové právníci, ale ona prý byla původně herečkou.

anotace z přebalu -

Osmadvacetiletá floridská právnička Amanda Travisová je ztělesněním moderní úspěšné ženy. Je krásná, sebevědomá a energická; miluje svou práci obhájkyně, ve vztazích si zakazuje sentiment, lásku redukuje na uspokojující sex. Je neúnavná, jedinou relaxací jsou pro ni hodiny spinningu ve fitcentru. Zvrat v denní rutině přinese telefonát. Její matku žijící v Torontu obvinili, že v hotelu Four Seasons zastřelila neznámého muže. Amanda, jíž se podařilo vytěsnit z paměti vzpomínky na dětství a domov, se vrací do Kanady, aby se tam znovu setkala s holčičkou-panenkou, jakou bývala: ustrašenou a manipulovatelnou, milující svou panovačnou a náladovou matku.

Když se snaží sestavit matčinu obhajobu a odhalit pozadí vraždy, z minulosti vyplouvají tajemství tak temná, že už neohrožují jen Amandinu pověst, ale i její život.

Eva Nová

22. července 2016 v 8:58 | pihovatá vopice
Tento týden jsem šlapala mimo jiné na rotopedu u filmu Eva Nová s Emilií Vášáryovou v hlavní roli a příběh Evy Nové mě velmi zaujal, podle mne hrála Milka tak přesvědčivě, že jsem vydržela šlapat téměř až do konce filmu.

Eva Nová jak z filmu vyplynulo neměla jednoduchý život a těch příležitostí, aby sáhla po sklence alkoholu měla víc než dost, proto není divu, že skončila na protialkoholní léčbě.

Přistihla jsem se několikrát, že mám strach, aby se po propuštění z léčebny Eva Nová opět nevrátila k alkoholu a střídavě jsem pociťovala zlost na herce, kteří jí ve filmu po té, co se vrátila z odvykačky alkohol nabízeli. Zkrátka
mě to nutilo držet jí palce.

Musím říct, že jsem postavu Evy Nové ve filmu obdivovala, protože stát se to mně, určitě bych v některých momentech po té sklence stoprocentně sáhla znovu a byla bych jistě zahořklá.
Nejvíc jsem prožívala to, jak se k ní choval její syn, taktéž alkoholik. Vím, že ona jako matka se v jeho dětství nechovala dobře, a proto jí to syn vracel i s úroky, ale že až v takové míře a ona vydržela všechny jeho urážky a byla pevná jako skála, to jsem obdivovala a duchu jí radila (ne zrovna dobře), aby se na syna už vykašlala, a žila svůj vlastní a nový život.

No a z čeho bych si chtěla vzít ponaučení? Chtěla bych umět tak odpouštět, jako to dokázala filmová Eva Nová.
Hezký článek o filmu je na stránkách Tylův dům
 
 

Reklama