Únor 2017

Pozdrav

24. února 2017 v 9:09 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
Tak se jen hlásím, že jsem celkem v pořádku, akorát šíleně nachcípaná, ukašlaná, ale bez teploty, tak to snad rychle odezní.

Kvůli tomu ledovému vichru, co u nás zase už od včerejška řádí se radši ani nevydávám na zahradu, ale když jsem včera musela už posbírat v rychlosti bobky, všimla jsem si sněženek, sice ještě nekvetou, ale venku už jsou a taky čemeřice se snaží.




No, jenomže jsem neměla nabitý akumulátor ve foťáku, fotky jsou tudíž z archivu. Viděla jsem už i berušku, nebo slunéčko, ale rozhodně nesedělo na tak svěžích lístečcích, chodilo nám zatím jen po parapetu a nabíralo síly.

Tak se mějte podle vašich představ, příjemný víkendík a já zase zapadnu do postele, protože nemusím ani vařit, nabídl se manžel.

Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

22. února 2017 v 9:09 | pihovatá vopice |  FOTOALBUM
Včera se na chvilku ukázalo sluníčko a docela hezky mi na krmítku poseděli dva stehlíci.



Dneska už ale zase prší a nevím proč, ptáků u krmítka ubývá, asi začínají mít jiné, rodinné starosti, no a já začínám mít pěkný kašel.

Smutno mi je

20. února 2017 v 15:27 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
Nemám ráda vítr, má to vliv na mojí psychiku, a tak jsem na dnešek spala s medvídkem.

I tenhle byl vyhozený, našla jsem ho v den stěhování. Paradoxně jsem vyhazovala do a nebo vedle kontejneru mnohem zachovalejší věcičky, protože jsme měli nervy z toho, co všechno jsme za těch asi 12 let v paneláku nahromadili. Stěhováci se chytali za hlavu, že se náš majetek do velkého auta nevejde ani náhodou. Nevešel, měli pravdu a tak jsme nakonec museli mít ještě jedno menší autíčko.

Možná by se ty naše movitosti do auta vešly, kdyby byl ze strany stěhováků zájem a nebo kdyby byli střízliví. Lidé si ale námi vyhozené věci hned rozebírali, a to mě částečně uklidnilo.

No a jak jsem tak zase něco nesla ke kontejneru, našla jsem na chodníku tohohle medvídka, a nepřejte si vědět, co jsem si od manžela musela vyslechnout, ale nedala jsem ho.


Vždyť takového nemá ani sám Mr. Bean.

Na Hradčanské

19. února 2017 v 13:25 | pihovatá vopice |  FOTOALBUM
Se mnou čekali na stanici akorát holubi a pěkně si mrmlali pod vousy, že má bus zpoždění.


To je doba, to je doba...


Já ti říkala, že je lepší letět, už bych tam dávno byla.


Neremcej pořád, tak proč jsi neletěla?


Bylo tam hezky, ale doma je doma...

Nevíte kde jsem to fotila?

18. února 2017 v 14:58 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
Čistím archiv, zbavuju se některých hodně nekvalitních fotek, protože mám málo místa a při tom čištění jsem narazila zřejmě na Jana Nepomuckého.

Je to fotka stará snad víc, než 10 let, fotila jsem někde na Praze 1, nebo na Praze 2, ale zaboha si nevzpomenu kde přesně. Když zkouším gůglit i podle fotky, tak nenacházím zhola nic. Třeba bude nějaký pražák vědět víc, než já.

Kopie barokní sochy Jana Nepomuckého

Fakt se dost stydím, nejen za svou děravou hlavu.

Hezký víkendík

Ještě pořád pod sněhovou přikrývkou

17. února 2017 v 13:49 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
I když je několik dnů relativně teplo, snížek se u nás drží. Jsou i holá místa, kde to pěkně čvachtá, ale tam, kde slunko svítí míň, nebo vůbec ne, tam je zem ještě pořádně promrzlá.



Já vím, pořád je ještě únor, není kam spěchat, sama nechápu svou letošní nedočkavost. Připadám si jako beran, a nic nepomohlo, když mi dcera říkala, ať přestanu vyvádět a bláznit, protože oni potřebují chladnější počasí, protože jedou na hory, ne, já chci už jaro.

Fialky a sedmikrásky

16. února 2017 v 13:53 | pihovatá vopice
Omlouvám se, vůbec mi nedošlo, že někomu nemusí dělat dobře pohled na brouky. Mně to sice nevadí, můžu fotit i pavouky, ale na druhou stranu chápu lidi, co to tak jako já nemají a tak honem pospíchám zlatohlávka přikrýt něčím jiným.


Fialek míváme v posledních letech plný trávník, už dávno s nimi nevedu boj, naopak si občas nějaký kvítek sezobnu.


No a se sedmikráskami to máme podobné a taky už jsem se naučila sem-tam kvíteček sníst.

Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata)

16. února 2017 v 11:05 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
Tak jako ubývá motýlů a včel, ubývá i zlatohlávků. Byly doby, kdy jsme jich na zahradě měli tolik, a já si to jejich šimrání náramně užívala. Mám je ráda, líbí se mi, když mě jejich nožky lechtají na dlani. Pokaždé si vzpomenu, jak jsme jako děti chytaly chrousty.

Minulý rok jsem viděla snad jen dva, a jsem zvědavá, jestli se ukážou letos.

Mám radost, že je konečně za mnou zubní prohlídka, poslední dny jsem na ní musela stále myslet a protože se zubařů bojím, nic do mne nebylo. Zítra ještě dentální hygiena a budu mít na půl roku zase snad klídek.


Venku je nádherně, doufám, že i u vás.

Sněženky

13. února 2017 v 15:31 | pihovatá vopice |  DENÍČEK
Zítra máme sv. Valentýna, jak jsem se dověděla u Tinky. Udělala krásné fotky se svými panenkami a já u ní v komentáři napsala, že sv. Valentýn jde mimo nás, že tenhle svátek se u nás neslaví a že dostávám na Den Matek od dcery kytičku, nebo přáníčko. No a muž mi občas něco malého koupí na MDŽ.


Vymazávala jsem si dneska některé hodně staré fotky z mých začátků a narazila jsem na tyhle sněženky. Nedostala jsem je, koupila jsem si tu kytičku sama, jen tak, pro radost od jedné starší ženy za 5Kč.

A jak jsem se tak zasnila, najednou jsem to musela přehodnotit. Nechci žádné blbinky, nechci srdíčkové věcičky, ale kdybych dostala kytičku sněženek, ať už na sv. Valentýna, nebo jen tak, určitě by mi udělala radost. No a když jí nedostanu, zase si jí koupím sama, až tedy sněženky budou....

Případ rozšlápnuté náušnice a něco navíc

13. února 2017 v 10:17 | pihovatá vopice |  ZAMYŠLENÍ
Někdy se něco přihodí, co nám může připadat skoro až tajemné. Mně se to stalo zrovna včera. Nejspíš jsem si rolákem musela nějak otevřít náušnici a ta posleze vypadla na koberec a já si toho vůbec nevšimla. Ráno mi taky nechyběla, a když jsem se posadila na posteli, první mě napadlo, že musím už zase pořádně vyluxovat koberec.
No a jak tak koukám, něco se v tom koberci zalesklo, taková zlatá nitka a když jsem se pro to sehnula, byla to moje náušnice, a totálně rozšlápnutá mou poctivou čyřícítkou. Náušnice mám jen jedny a tak ve mně trochu hrklo, když jsem si uvědomila, že nechybělo moc a já bych jí klíďo píďo vyluxovala.

Sebrala jsem náušnici z koberce a pomyslela si, že to sama nespravím ani náhodou a budu jí muset zanést do zlatnictví, jestli by se mi na to nepodívali. Najednou jsem ani nevím jak prostě dvakrát pohnula prsty, napoprvé jsem narovnala to, co se provlíká uchem, napodruhé ten spodní patent, zkusila jsem náušnici zacvaknout a ejhle, funguje perfektně a to jsem si ani nenasadila brejle. Nevím jak komu, ale mně to přijde trochu zvláštní.

Druhý případ se stal před mnoha lety, někdy v roce 1979. Mojí babičku odvezli tehdy do nemocnice a mně se v noci zdál zvláštní hrozný sen. Na postel se mi posadil můj tatínek, který byl tou dobou už rok a půl na onom světě. Měl na sobě černé šaty, přitom jsem ho nikdy v šatech neviděla a ani v rakvi jsem ho neviděla, to mi bratr zakázal, protože jsem byla těhotná. Takže si táta sedl na mou postel a šetrně se mi snažil sdělit, že babička právě zemřela.
Vzbudilo mě to a já v tom zmatku zase vzbudila vedle mne spícího muže a celé jsem mu to převyprávěla, nebyl z toho zrovna nadšený, říkal že je to jen sen, ať spím. Přesto slíbil, že ráno z práce zavolá do nemocnice, protože my jsme doma ještě telefon neměli. Manžel svůj slib splnil, zavolal a smrt babičky nastala zhruba v tu dobu, kdy mi to můj mrtvý táta přišel říct.

A třetí případ se stal brzy na to. Chtěli jsme si prohlédnout jednu chatu ve Štěchovicích, byla naprodej a nebyla tehdy drahá. Když jsme k chatě přijeli, měla jsem divný pocit, že to tam znám. Ta chata byla postavena někdy kolem roku 1900. Stála ve svahu na skále, k chatě se muselo vystoupat po mnoha schodech. Zazvonili jsme a majitel nám přišel odemknout branku. Měla jsem čím dál silnější pocit, že tu chatu znám a nejen zvenku.
Po prohlídce ložnice a obýváku nás pak majitel zavedl na terásku, což byla taková jeho chlouba, a já najednou viděla ten nádherný výhled, byla jsem si téměř jistá, že jsem se dočista zbláznila.
Nakonec nám chtěl majitel ukázat i šikovný sklep, a zase ten divný pocit, ba dokonce sílil. Když jsme sestupovali po schodech, já se už neudržela a najednou řekla nahlas manželovi, aby si dal pozor, protože hned pod posledním schodem je malá studánka. Majitel v tu chvíli načisto zkoprněl a pravil jak o té studánce můžu vědět, ale to jsem mu bohužel vysvětlit neuměla. No chatu jsme nakonec nekoupili, ale dodnes na ní vzpomínám.

Tak mě napadá, jestli někdo taky zažil nějaké zvláštnosti, které nejdou rozumově vysvětlit, mohl by se s námi o ně podělit.